Mnozí považovali za nejúspěšnější keňskou cukrovaru, společnost Mumias Sugar Company, která čekala na katastrofu. Mnoho lidí poukázalo na to, že společnost Mumias Sugar Company byla pevností ve vraku, která je keňským cukrovarnickým průmyslem, ale nevěděli, že je to jen otázka času. Jak staří mudrci řekli: „Ukiona cha mwenzako cha nyolewa, tia chako maji“. Přísloví znamená, že pokud uvidíte, jak se hlava vašeho souseda holí, vaše hlava brzy podstoupí to samé - proto si hlavu raději namočte pro hladší oholení, jinak budete nuceni podstoupit bolestivé, suché oholení.
Co ale trápí keňský cukrovarnický průmysl? Keňský cukrovarnický průmysl je v legální obležení. Typický keňský problém vymýšlení zákonů k řešení problému je zde evidentní. Mnohé z keňských cukrovarů jsou ve vlastnictví vlády a pomalu upadaly kvůli špatnému řízení a korupci. Jmenování politických přátel a kmenového managementu do takových firem znamená, že do vedení těchto firem jsou jmenováni nekvalifikovaní lidé.
Stejný management jen stěží odolá namočit prsty do cukřenky a nakonec továrny pomalu vyžírá na úroveň, kdy nemohou fungovat, nebo pokud mohou fungovat, tak s velmi vysokými náklady. Jinde cukrovarnický průmysl na jiných místech vlastní podnikatelé, kteří se o ně dobře starají a jedí pouze zisky. Aby se zvýšily zisky, jsou cukrovary v jiných zemích provozovány s nižšími náklady a vyšší efektivitou, která maximalizuje náklady a zároveň se snaží udržet svůj produkt co nejdostupnější ve snaze bojovat s konkurenty.
To nakonec vyústilo v situaci, kdy jste mohli nějakým způsobem přesvědčit portugalsky mluvícího Brazilce, aby vám prodal cukr, ve vaší mateřštině postižené angličtině. Cukr pak nasednete na loď, kde stráví 6 měsíců na volném moři a další zhruba měsíc v neefektivním přístavu Mombasa. Poté se naloží na nákladní auto do Nairobi, což je úměrně nákladné. Když se Keňané dostanou do Nairobi, váš cukr bude stále levnější než cukr z keňského cukrového pásu, jen pár hodin od Nairobi.
Když nám o tom došla hořká pravda, naši nešťastní farmáři se ošklivě rozplakali a naši politici reaktivně zabrzdili. Protože všichni chtěli pokračovat v jídle, bylo nalezeno známé řešení „win-win“. Přišli bychom se zákonem zakazujícím nebo omezujícím dovoz cukru, abychom chránili „naše farmáře“ a továrny daňových poplatníků. Genius, že? Špatně. V Keni jsou zákony pro chudé, bohatí považují zákony za pouhý návrh, který se mohou rozhodnout dodržovat nebo ignorovat.
Jak neefektivní náklady na výrobu cukru v Keni rostly a rostly, rostl rozdíl v ceně keňského vyrobeného cukru a dováženého cukru. Chlapi, kteří jezdí ve velkých autech s tmavými barvami, usoudili, že kdyby mohli nějakým způsobem dovézt cukr na keňský trh a prodali ho za keňskou cenu, mohli byste zdvojnásobit své peníze rychleji než prorok tím, že slíbíte, že budete působit jako zbožný prostředník.
Mezitím Alshabaab, až v Somálsku, přišel na to, že kdyby mohli dovážet cukr a prodávat ho v Keni, mohli by snadno financovat svou válku s Keňany. V Keni našli připravený trh s obchodníky, kteří cukr považují za rychlý prostředek k bohatství. Vládní agentury, které chtěly dodržet zákaz dováženého cukru, nebyly nikde vidět. Ukryli se před penězi, které na ně pršely jako úplatky.
Když vás totiž někdo plácne úplatkem po tváři, nabídnete mu druhou tvář… Tady to neskončilo. Ti, kdo byli pověřeni řízením našich cukrovarů, zjistili, že pokud dovezou cukr a přebalí ho jako místní cukr, budou muset zůstat vzhůru celou noc a počítat všechny peníze, které přišly. Zákon na ochranu keňského cukrovarnického průmyslu tak přinesl pouze na bezmocné Keňany, kteří jsou nuceni platit za cukr dvojnásobek toho, co by měli.
Chudým farmářům, které měly zákony chránit, nyní cukrovary dluží miliardy. Keňané jsou stále žádáni, aby rozdělili miliardy na záchranu těchto cukrovarů, aby byli připraveni na jejich další nevyhnutelný cyklus kolapsu. Kromě toho je Keňa, která je součástí COMESA, povinna umožnit sousedním zemím prodávat svůj cukr v Keni. Keňa však neustále žádá o prodloužení lhůty rok za rokem pod rouškou uvedení našeho cukrovarnického průmyslu do pořádku.
Muž se ocitne v dezertu, bez vody ani jídla, uvízl se všemi svými věcmi. Naštěstí muže najde vrtulník, který by ho mohl zachránit, ale muž musí své věci nechat v poušti. Muž argumentuje, že nemůže opustit své věci, protože zůstane chudý. Vrtulník odlétá a muž se ztrácí dál v poušti. Přilétá další vrtulník a další, ale muž stále není připraven opustit své věci. Tento muž je Keňa.
Je na čase, aby keňská vláda přenechala cukrovarnický průmysl soukromým cukrovarnickým společnostem a umožnila jiným společnostem nebo jednotlivcům převzít krachující cukrovary. Měly by být odstraněny i zákony na ochranu cukrovarnického průmyslu spolu s těmi, které určují, jak a kdo může řídit cukrovar. Zákony jsou jen chabým poklopem, který se snaží zastavit bouřlivou záplavu levného cukru z jiných míst než z Keni. Jedinými příjemci jsou lstiví a mocní obchodníci, kteří jedí naším jménem.
Jako bychom se nepoučili, stejný nepořádek se bude opakovat v kukuřičném průmyslu, kde vláda zakládá průmysl na mletí mouky, aby „chránila spotřebitele“. Dovoz kukuřice je také zakázán kvůli „ochraně farmářů“ a vládou vlastněný National Cereals and Produce Board, který je hlavním nákupčím kukuřice, se nyní má stát mlynářem. De ja vu, už jste něco podobného slyšeli, že? Jak se říká, historie se musí opakovat pro ty, kdo se z ní nepoučí.